BIGBÍT: 2. část Rychle, než nám umřou!

Hraboš a Radim Hladík
Od března 1995 začaly v bytě Zdeňka Suchého na Vinohradech probíhat schůzky v sestavě Sucháč, Hladík, Lindaur, Opekar a Hraboš. Postupně docházelo k tvorbě jakéhosi bodového vymezení toho, co by v seriálu mělo a nemělo být. Přemýšlelo se také nad tím, se kterými hudebníky udělat rozhovor. Vojtěch Lindaur striktně postupoval dle své knihy, Hladík přihodil spoustu svých vzpomínek a příhod, Aleš Opekar většinou komentoval historii z pozice muzikologa (data, události) a Sucháč si to všechno zapisoval do svého laptopu Apple, získaného od manažerky Zuzany Navarové, který dle jeho slov „u nás nikdo neměl“. Já si klasicky čmáral poznámky po těch svých papírech, co k uvedeným umělcům, kapelám a jejich historickým skutkům najít a sehnat.

Vojtěch s Alešem pak začali vytvářet určitý „pra-strom československého bigbítu“, na který navěšovali různé události, skupiny a jejich propojení přes muzikanty atd. Sucháč je posléze zarazil, protože hrozilo informační zahlcení. Nicméně myšlenka určité encyklopedičnosti seriálu ho zaujala a rozhodl se, že ho tímto stylem natočí a využije systému témat, podoken a předělů, přičemž hlavní roli v tomto punktu bude hrát Mašínova grafika.

1200 STŘIHŮ NA JEDEN DÍL
Jak bodový scénář rostl a košatěl, Sucháčovi došlo, že na seriálu bude práce jak na kostele. Posléze navrhl Čestmíru Kopeckému, že natočí pouze období do Kuřete v hodinkách (tzn. do roku 1972) a že časový úsek do roku 1989 musí natočit jiný režisér. A sám navrhl Václava Křístka. Ten do projektu Bigbít vstoupil někdy na jaře 1995 a hned si vybral za spolupracovníka střihače Michala Cuce. Vzápětí se domluvily schůzky u Vojtěcha na chatě na Sázavě. Právě tam se v sestavě Lindaur, Opekar, Křístek, Cuc, Guha, Hraboš dával dohromady bodový scénář na období 1972-1989.

Hraboš a Zd. Suchý s_Miloslavem ŠimkemTehdy si Václav uvědomil, že v seriálu nemůže pokračovat stejným stylem jako Sucháč. V roce 1998 to vysvětlil v jednom z rozhovorů: „Nemohl jsem se dát encyklopedickou cestou, protože v sedmdesátých letech vznikalo velké množství kapel. Řekli jsme si, že jednotlivé díly rozlišíme podle kapitol, do kterých budeme vybírat modelové skupiny. To znamená takové, na jejichž příběhu lze ukázat, jak to tehdy vypadalo. Když muzikantům zakazovali hrát hudbu, kterou měli rádi, a zároveň museli živit rodinu... Na takových příbězích jsme ukazovali naděje, smutky a radosti muzikantů.“

Na otázku, jestli když se do natáčení pouštěl, tušil, co práce ho čeká, Křístek odpověděl: „Absolutně ne. V jednom dílu Bigbítu je kolem 1200 střihů. To je víc než v celovečerním filmu. Nehledě na to, že jsme kolikrát museli jednotlivé díly předělávat, protože se nám najednou nelíbila linie, kterou jsme zvolili. Nebo jsme na poslední chvíli dostali archivní materiály, které byly výborné, a práce začala nanovo.“

RYCHLE, NEŽ NÁM UMŘOU!
Čestmír Kopecký také naléhal, aby se začalo točit co nejdříve. Věděl, že nemělo smysl čekat – to znamená, že než by všechno prošlo schvalovacím řízením v ČT, tak některé umělce promeškáme a už je nenatočíme. Sucháč si vzpomíná na jeho drsnou větu: „Jedeme, nebo ty lidi umřou.“ Bohužel, tato slova se začala naplňovat hned od začátku: když Zdeněk někdy koncem dubna 1995 volal Dežo Ursinymu ohledně termínu natáčení rozhovoru, dodnes má v paměti jeho odpověď: „Viete čo? Niako mi nieie dobre. Nehajme to na inokedy.“ A do dvou týdnů tento vynikající slovenský hudebník zemřel na rakovinu...

Kvůli urychlení tudíž natáčení začalo takříkajíc „neoficiálně“, stručně řečeno načerno. Praxe byla taková, že se točilo „do jiného pořadu“, to znamená využilo se identifikačního čísla onoho pořadu a pod něj se schovaly veškeré aktivity týkající se úplně jiného projektu. Čestmír k tomu říká: „Dawson byl od začátku domluvené krytí a u nich měl mít Sucháč větší volnost. Hlavní postavou byl v podstatě ‚televizní‘ producent Guha. Lexa zajišťoval věci, co dávala televize, Dawson plnil jen některé dílčí úkoly. Lexa si to asi nepamatuje, ale skutečným produkčním byl od začátku on. Ručil za všechno. Lidi z Dawsonu mu vlastně dělali jakési subdodávky. Mimochodem, před vedením televize jsme Bigbít také nějaký čas ukrývali pod čísly pořadů Na Chmelnici.“ A dodává: „Zájmy cyklu v Dawsonu hájil Sucháč, já kontroloval výrobu a celkovou dramaturgii, takže Dawson s tím zase neměl tak moc společného. Ten cyklus je z 90 % práce České televize. Skutečný podíl Dawsonu je spíš na té výtvarné stránce, než že by se nějak otiskli do obsahu pořadu.“

Po roce a půl se Dawson z výroby seriálu skutečně stáhl a „jeho“ díly se převedly pod ČT. Tomu ovšem předcházela velmi nepříjemná záležitost. Někdy v roce 1996, kdy už všechno bylo parádně rozjet0, vedení ČT přišlo na to, že seriál vzniká neoficiálně. Zdeněk Suchý vzpomíná: „Zavolali si Čestmíra, že ho vyhodí, což mi vzápětí sdělil. Já zbledl, protože jsem na celým seriálu doposud dělal zadarmo. (sic!) Nicméně on hned druhý den vzal nějaké polohotové díly a pustil je vedení ČT. To prohlásilo, že se seriál musí okamžitě vysílat. Důsledkem pak byla skutečnost, že natáčení seriálu bylo odklepnuto.“